2000 – Brooklyn Boot Camp

V roce 2000 odjelo 13 lidí z Česka a Slovenska na dobrodružnou výpravu do Brooklynu v New Yorku, aby zde na vlastní kůži prožila týden v jedné z nejúžasnějších služeb dětem na světě v Metro Ministries.

Zde je článek o této výpravě, který vyšel v Životě víry:

Jedno z mála opravdových dobrodružství, která ještě zbývají…

Brooklyn Boot Camp – tato tři slova jsem poprvé slyšel z úst pastora Billa Wilsona před dvěma lety ve Švýcarsku při jeho prvním semináři v Evropě, kam jsem se tehdy proboxoval z posledních sil a za poslední peníze. Vůbec bych si tehdy nepomyslel, že si někdy navléknu na krk jmenovku s nápisem Spring 2OOO Boot Camp, kterou se stanu na týden součástí Metro Ministries v Brooklynu New Yorku – největší nedělní školy na světě. Jeden švýcarský kamarád mi tehdy věnoval knihu od Billa Wilsona “Whose Child is This?” a zažertoval: “Třeba bys ji mohl přeložit do češtiny…?” Byla to vůbec první kniha v angličtině, kterou jsem kdy přečetl až do konce a uvědomil jsem si , že pokud se někdy mám podívat Ježíši do očí, tak prostě musím umřít sám sobě a přeložit ji. Ještě před tím, než o vánocích roku 1999 mohli první čeští čtenáři číst knihu “Čí je to dítě?”, rozhodl jsem se připravit i pro jiné lidi příležitost osobní návštěvy Metro Ministries v rámci BBC. Skupina dvanácti bratrů a sester, kteří se mnou v pondělí 1. května skočili za velkou louži, měla za sebou bitvu o čas, víza, peníze, při které každý z nich zaplatil dost velkou cenu. BBC tedy začal vítězně.

V úterý ráno jsme se poprvé sešli u stolu jako celá skupina a vyslechli si dost strohé instrukce pro následující dny ve “válečné zóně” v srdci Brooklynského gheta. Příkazy jako “nechoďte nikdy sami”, “nefoťte nic bez dovolení zaměstnanců Metro”, “nechovejte se příliš hlučně na ulicích”, “neupoutávejte pozornost zlodějů svým oblečením, batohy nebo tím, že platíte v obchodech příliš velkými bankovkami”, se zdály být přísné, ale vycházely z neblahých zážitků návštěvníků před námi. Jen dva týdny před námi jedna sestra z BBC cítila, že ji “Pán vede”, aby se modlila na stanici podzemní dráhy, kde ji někdo přepadl a znásilnil. Naši situaci snad komplikovala i skutečnost, že ze třinácti lidí jen čtyři byli schopni se domluvit či překládat… Jsme taky upozorněni na to, že jakkoli se ulice a lidé tváří mírumilovně a normálně, špatné věci se zde přihodí velmi rychle.

Hned potom dostáváme příležitost zapojit se prakticky do zdejší služby. Ve skladišti plném beden s bonbóny balíme tisíce balíčků s bonbóny, které se mají rozdávat dětem po skončení Sobotní Nedělní školy. Několik bratrů od nás zažívá, jaké to je vynášet z jiného skladiště pytle plné shnilých cukrátek, prožraných od hmyzu a krys.

Po obědě nás rozdělují do skupin po třech až čtyřech lidech, přičemž v každé skupině je někdo, kdo se domluví anglicky, a čekáme jsme, až si nás rozeberou vedoucí pouličních nedělních škol. Pouliční nedělní škola (Sidewalk Sunday School) je unikátní koncept, který vznikl jako odpověď na potřebu zasažení dalších tisíců dětí ve vzdálenějších oblastech New Yorku. Pro tento účel byl vy-vinut zvláštní druh náklaďáku, jehož jedna stěna se dá sklopit do strany a proměnit v pódium. Vnitřek vozu je vybaven zvukovým systémem a tvoří část jeviště a zákulisí. V současné době má Metro Ministries patnáct takových vozů, které vyjíždějí každý týden na šedesát míst. “Sidewalky” se konají vždy na stejném místě (volné prostranství mezi domy, hřiště, park) a ve stejný den a hodinu, podle toho v kolik hodin vypouští děti nejbližší škola. Náklaďáky nevyjedou jen za špatného počasí a během dvou krátkých přestávek v průběhu roku – o letních prázdninách a po Vánocích až do oteplení. Vedoucí “sidewalku” má k ruce několik pomocníků, kteří mu pomáhají s programem, jehož téma je vždy totožné s tématem, které se vyučovalo poslední sobotu na hlavních shromážděních v Metro Church. Nejdůležitější činnost se ale netočí kolem programu. Ta sestává ze zvaní dalších a dalších dětí na shromáždění. Na každém místě se tak tvoří narůstající skupina dětí, které chodí pravidelně. Pracovníci od nich získávají adresy a požádají jejich rodiče o dovolení, aby se jejich děti zúčastňovaly shromáždění. Každé takové dítě se dostane na seznam jednoho vedoucího oblasti. Vedoucí a jeho pomocníci si děti v oblasti rozdělí tak, aby mohli navštívit během týdne každé dítě u něj doma. Tyto návštěvy jsou klíčem k celé službě, a proto pokračují i během sezónních přestávek “Sidewalků”. Účast na shromážděních se pohybuje v průměru kolem tří set dětí.

Pro moji skupinu přichází světlovlasý obr Dave, který nás hned nakládá do svého náklaďáku. Jedeme na úplně nové místo v odlehlé části Brooklynu. První shromáždění nedělní školy tam proběhlo jen týden před tím. Cestou zpovídám mladého muže, který je členem týmu. Lathan vyrůstal v křesťanském prostředí a měl všechny předpoklady, aby úspěšně vykročil do života. Když se setkal s Metro Ministries, Bůh se jej silně dotknul a ukázal mu, jak sobecký život vlastně žije. Rozhodl se, že svůj způsob života radikálně změní. Prodal tedy auto a jiné věci, zaplatil nájem na několik měsíců dopředu a odjel do Brooklynu, aby zde sloužil dětem. Přestože necítí nějaké zvláštní obdarování pro práci s dětmi, je šťastný, že má příležitost jim dát část svého života a být blíž k Bohu. Ještě neví, co bude za pár měsíců dělat, ale je jasné, že svůj život nasměroval správným směrem. Poté, co spouštíme pódium, dostáváme hromadu zvacích letáků a jdeme zvát děti k nedaleké škole. Oblast vypadá celkem mírumilovně, a proto je neuvěřitelné se dozvědět, že jen v minulém měsíci zde bylo zavražděno devět taxikářů. Děti se hrnou ze školy a po letácích se brzy jen zapráší. Mezitím už ke žlutému náklaďáku, ze kterého se valí živá hudba, přichází první děti a sedají si na dvě zelené plachty před pódiem – holčičky napravo a kluci nalevo. Některé děti mají na sobě, přestože je asi třicet stupňů celsia, zimní bundy a čepice, protože před dvěma týdny zde prý ještě padal sníh. New York si poprvé v tomto roce nahřívá svá záda. Hodinový program má rychlý a vzrušující spád. Zpovzdálí vše pozoruje i pár rodičů a vypadá to, že jsou zasaženi stejně jako jejich potomci. Malý kluk ke mně táhne svou maminku a volá, že to jsem já, kdo ho sem pozval. Chvíli s ní mluvím a ujišťuji ji, že nedělní škola zde bude příští týden ve stejnou dobu. Kromě radosti, nových vzrušujících zážitků a Božího slova si každé dítě odnáší zvláštní dárek – tentokrát je to sáček džusu.

Tak tak stíháme večeři a vyrážíme do dalšího dobrodružství. Opět v malých skupinách jedeme autobusy, které sváží dospívající mládežníky do “Clubu Life”, což je shromáždění jen a jen pro ně. Živá a hlasitá chvála rozvlní dav asi tisícovky teenagerů, vysoký zpěvák běhá s bezdrátovým mikrofonem po celé hale, aby rozpálil do běla i ty nejvzdálenější kouty. V následujících hrách proti sobě soutěží různobarevné týmy a všechny soutěže se tentokrát točí kolem basketbalového koše. Atmosféra se určitě vyrovná té, která je na vrcholových basketbalových exhibicích. Po hráh nastane chvíle naprostého klidu, kdy dospívající naslouchají krátkému, ale přímočarému kázání na téma: “Jak ctít pozemské rodiče”. Vše uzavírá společná modlitba a mládežníci odcházejí ke svým autobusům, které je rozvážejí domů. Takřka každý z nich byl odkojen a vyrostl v Yoggy Bear Sunday School. Náš tým už je příliš vyčerpaný, a proto jdeme okamžitě do “své” haly, kde si roztahujeme matrace, spacáky a po rychlé sprše uléháme.

Středa začíná opět v rychlém tempu. Po snídani a ranní biblické hodině jdeme do hlavního sálu, kde již probíhá modlitba zaměstnanců Metro Ministries. Nezvykle velký prostor v upřímných modlitbách zabírají prosby za ochranu pro všechny zaměstnance, pomocníky, děti a jejich rodiny. Před obědem zase balíme bonbóny pro děti na sobotu.

Odpoledne máme další možnost si užít pouliční nedělní školy, která je ve stejném duchu jako ty z předešlého dne. Tentokrát jedu za dětmi do Harlemu. Na tomto místě funguje program už skoro rok, takže je zde opravdu plno. Je vidět, že děti už vědí, co mají dělat, znají členy týmu a některé starší děti už jsou zapojeny do služby.

Ve čtvrtek vstáváme už o půl šesté, abychom se vydali na dlouhou cestu do Connecticatu, kde je základna pro tábor Y.M.C.A. Zde se nás ujímají dva instruktoři, kteří nám budou celý den dávat do těla. Program složený z her zaměřených na komunikaci, týmovou spolupráci, poznávání se navzájem atp. vrcholí provazovým kurzem. Les kolem tábora je totiž plný provazových opičích drah, spletitých prolézaček umístěných vysoko v korunách stromů a jiných dobrodružných atrakcí. Přestože stíháme projít jen dvěma z nich , myslím, že je naše potřeba zažít nějaké dobrodružství zcela ukojena. S velkým zpožděním potom spěcháme zpět do N.Y., kde máme domluvenou návštěvu v Bowery Mision.

Tato služba, která se zrodila před stodvaceti lety v srdcích devatenácti zapálených křesťanů, slouží nyní každý den stovkám bezdomovců. Provází nás bratr, který sám byl před lety bezdomovcem, našel zde Pána a nyní je zodpovědný za místnost, kde se rozdává oblečení (každý týden zde rozdá oblečení asi jednomu stu lidí). Procházíme kuchyň a jídelnu, kde se každý den nají pětset bezdomovců (jídlo je zde podávané pětkrát denně). Ve skladišti potravin náš průvodce ukáže kolem a řekne: “ Jestli někdo nevěří v Boha, ať se podívá kolem. Tohle místo naplňuje Bůh znovu a znovu už stodvacet let.” Jídlo v tomto skladu by stačilo nakrmit pětset bezdomovců každý den po tři měsíce. Jednomu člověku by tohle množství potravin stačilo asi na čtyřicet životů. Shromáždění pro bezdomovce je vedené v tradičním stylu – kazatel čte mocné kázání, jehož středem je evangelium, sám vede chválu a nechybí zde ani lavice pokání.Takových chromáždění zde mají dvacet do týdne. Pro obrácené bezdomovce zde připravili osmnáctiměsíční program (dvakrát devět měsíců), jehož součástí je studium Božího slova a rekvalifikační kurzy. Nový bratr si musí najít práci, nesmí brát podporu a musí si šetřit peníze. Mnoho lidí tak odtud odešlo nejenom s jistotou spasení, ale také s tisíci dolarů v kapse, aby mohli začít nový život. Dovídáme se, že má přijet náklaďák oblečení, a tak nabízíme, že pomůžeme s vykládáním. Je nás dost na to, abychom vytvořili řetěz a za chvíli je oblečení složeno. V tom přijíždí náklaďák s potravinami, a tak máme zase na chvíli práci. Den končí menším konfliktem – někdo z naší skupiny se neudrží a chce si vyfotit průčelí budovy Bowery Mision. Blesk pročísne temnotu a popudí několik bezdomovců, z nichž někteří si právě budují domečky z velkých kartonových beden. Vše se nakonec urovná a my odjíždíme domů. Vracíme se zpět k smrti unavení, abychom zjistili, že na programu ještě není postel, ale návštěva blízké cukrárny Dunkin Donats. Týmem proběhne mírná vlna vzpoury, ale nakonec se všichni rozhodují jít na zmrzlinu. Příjemným překvapením je, že dnes večer je zmrzlina zadarmo. Potkáváme zde tudíž mnoho zaměstnanců Metro…

V pátek ráno nejdeme na biblickou lekci, protože si musíme ve skupině promluvit o včerejším incidentu před Bowery Mision a vít si z něj ponaučení. Poté jdeme na shromáždění zaměstnanců Metro Ministries. Nejprve se ukáže, že někteří lidé, z týmu asi třista lidí, mají narozeniny. Poté vstávají vedoucí jednotlivých oblastí služby a krátce říkají, co je nového v jejich oblasti. Pastor Chris Black se najednou ujímá slova a přímo a důrazně všem říká, že nechce slyšet od nikoho z nich, že něco nejde, nebo že něco nemohou dokázat. Připomíná jim, že jít kupředu znamená vždy, že člověk musí opustit staré způsoby, vylézt z bezpečné krabice zvyků a riskovat. Vždycky je těžší začít novou věc, než pokračovat v tom, co už funguje. Jít kupředu vždy způsobuje protitlak – a to není příjemné. Nikdo nemá rád bitvy, ale po každé bitvě je člověk silnější a vezme odplatu – a ta už stojí za to. Shromáždění končí modlitbou za všechny, kteří právě procházejí těžkými okolnostmi. Na stěnu promítají tabulky, kde jsou zapsány počty lidí, kterým bylo slouženo minulý týden. Součet dětí, teenagerů a dospělých jde přes patnáct tisíc, což sklidí bouřlivý potlesk. Lidé v Metro pracují těžce v obtížných podmínkách a jejich odměnou je vidět zachráněné duše a světlo, které přichází do dalších a dalších domovů.

Prohlídka administrativní budovy nám dává možnost nahlédnout do zákulisí Metro Ministries. Dole v hale klape barevná kopírka a vyrábí letáčky, které zvou děti na další vzrušující shromáždění nedělní školy. Nejdéle se zdržujeme v místnosti, kde je možné vidět a koupit si vyučovací materiály, videokazety, kazety a knihy. Velkou část spodního podlaží zabírají kanceláře a sklad programu “Won by One” (Získaný skrze jednoho). Jde o sponzorský program, kdy si věřící mohou vybrat jedno dítě z gheta a na dálku si je adoptovat. Sponzor posílá každý měsíc peníze, které jsou použity na potřeby dítěte. Sponzor se může rozhodnout poslat dítěti dárek k narozeninám, k vánocům, dopis, nebo mu třeba může zaplatit letní tábor. Dítě a sponzor se z bezpečnostních důvodů navzájem neznají – veškerý kontakt se děje skrze vedoucího oblasti. Tento program umožňuje Metro Church prozářit životy tisíců dětí. Vlastní koordinační centrum potřebuje Sobotní nedělní škola, ale také Pouliční nedělní škola, která má ze všech oblastí služby nejvíce zaměstnanců. Z chodby nakukujeme do kanceláří vedoucích jednotlivých oblastí. Přicházíme do místnosti, kde se připravují materiály, kartóny, obrazy a jiné potřeby pro program Sobotní nedělní školy a Sidewalků. Poté procházíme oddělením financí a nakonec vidíme kancelář Billa Wilsona, který zde ale není, protože zrovna slouží na nějaké konferenci na Floridě. Na chodbě vidíme velikou nástěnku, kde je mapa New Yorku s barevně odlišenými oblastmi a tabulky s čerstvými statistikami jednotlivých oblastí (počty dětí, teenagerů a dospělých).

Po obědě se v malých skupinách vydáváme s vedoucími oblastí na návštěvy dětí. Každé dítě, které se dostane na seznam vedoucího oblasti pracovníci Metro navštíví každý týden u něj doma. Tuto práci zde považují za naprostý základ této služby. Tyto krátké, ale pravidelné návštěvy budují silné osobní vztahy, způsobují rostoucí důvěru rodičů, umožňují pracovníkům reagovat na konkrétní potřeby dětí i rodin a pomoci jim. Důslednost, s jakou jsou tyto návštěvy vykonávány, vytváří v lidech kolem o této službě obrázek lásky, péče o druhé, věrnosti a opravdového zájmu o lidi. Bill Wilson tvrdí, že znovuzrozený člověk, který nevěnuje návštěvám svých nevěřících známých a přátel alespoň tři hodiny týdně, ubližuje sám sobě. Neexistuje větší uspokojení v životě věřícího, než když se zapojí do práce na žni a stane se prostředníkem evangelia a spasení lidí.Gloria, vedoucí se kterou jdeme, má na svém seznamu něco kolem stopadesáti dětí. Návštěvy jsou krátké, většinou stačí přijít, zeptat se dítěte, jak se má a pozvat je do nedělní školy a dát mu letáček, na kterém je napsáno, co se ten týden bude dít na shromáždění a ujistit se, že dítě ví, kdy a kde na ně bude čekat autobus, který je do dětské církve odveze. V naléhavých případech se návštěva může protáhnout. V jednérodině například maminka poprosila o modlitbu za syna, kterého pokousal pes tak, že ležel v bezvědomí v nemocnici. Jindy zase vedoucí autobusu potká děti na ulici před domem a zahraje si s nimi chvíli basketbal (koše vyrobené z děravých plastikových bedýnek visí snad všude).Myslel jsem si, že lidé v ghetu jsou více otevřenější přijímat návštěvy než třeba u nás, a že také ochotněji pouští své děti z domu ven. Zjišťuji, že opak je pravdou. Zločin, násilí a nebezpečí zneužití dětí naplňuje rodiče strachem. stačí, aby děti odběhly na druhou stranu ulice a rodiče je hned volají zpátky. Pracovník Metra si proto povídá i s rodiči, aby s nimi navázal vzah, a aby mezi nimi rostla důvěra. Glorii v návštěvách pomáhají dvě dívky, které mají své seznamy dětí. Když je příležitost, tak zaszavujeme u chodníku a děvčata rozdávají letáčky a zvou děti do nedělní školy. V jedné rodině se při pohledu na autobus malý chlapec nadchne, že “pojede do nedělní školy”. Když se mu rodiče snaží vysvětlit, že do nedělky pojede až zítra, usedavě se rozpláče a rodiče musejí vyvinout zvláštní úsilí, aby se jim povedlo odvést jeho pozornost od nás, abychom mohli “rychle zmizet” bez dalších scén. Díky důslednosti v navštěvování svých oblastí, stávají se dělníci evangelia z Metra součástí rostoucího množství rodin, kam přinášejí Boží moc, spasení a uzdravení.

Povečeři vyrážíme na “Bridge Trip”. U jednoho z pilířů Brooklynského mostu se scházíme s Chrisem Blackem, druhým pastorem Metro Church. V krátkém kázání nás upozorňuje, že vše, co vidíme ve službě v Brooklynu, je výsledkem vytrvalosti, se kterou více než dvacet let pracovníci Metro Ministries překonávají těžkosti, chyby a drží si neobvyklé sebevydání cíli jejich práce – spasení duší. Společně se na mostě modlíme a zabíráme New York pro Ježíše a přimlouváme se za Boží lid v tomto městě, aby se evangelium dostalo ke všem lidem, a aby mohli být spaseni.

V sobotu vstáváme v pět hodin ráno, abychom mohli připravit autobusy na svážení dětí. Se smetáky a plastikovými pytli se vrháme na padesát autobusů, abychom je vyčistili. Jsou zaparkovány tak těsně u sebe, že se do některých nedá vlést jinak než zadním nouzovým východem. Poněkolika autobusech plných slupek od slunečnicových semínek, přilepených bonbónů, žvýkaček a papírů zjišťuji, že jsem opravdu zpocený a obalený prachem.

V 7:45 už máme po snídani a všichni pracovníci a pomocníci se scházejí k modlitbě. Pak už se autobusy rozjíždějí do všech stran, aby přivezly děti na první shromáždění Sobotní nedělní školy. Každý autobus má svou trasu a své zastávky, na kterých už netrpělivě čekají děti. Při nastupování každému dítěti napíše pomocník fixem na ruku číslo autobusu, aby se později neztratilo. Máme přísně zakázáno brát si jakékoli dítě na klín – strach rodičů ze zneužití jejich dětí by mohla vést k problémům, kdyby jim jejich dítě například řeklo, že “sedělo cizímu člověku na klíně”, atp. Školní autobus je za chvíli plný štěbetajících dětí, které brzy vykládáme u církve. Zvláštní oddíl pracovníků udržuje řád při vystupování dětí, udržuje přehled o tom, kde který autobus parkuje, děti se dělí na školní a předškoláky, kteří jdou od autobusů v řadách, držíc se za ramínka, jako housátka. Vše je uděláno tak, aby se mohli cítit jako nejdůležitější lidé na zeměkouli. Tohle je JEJICH církev.

Shromáždění probíhají na třech místech současně (dvě pro školáky a jedno pro předškoláky). Na výzdobě sálů pracovali lidé z Metro v průběhu týdne, aby byla šitá na míru programu a tématu vyučování. Tentokrát je na řadě vyučování o lásce – prvnímu ovoci Ducha svatého. První shromáždění začíná v 9:00 a trvá asi hodinu. Než se děti usadí, tak už v sále hraje hudba a lidé na pódiu je vítají a komunikují s nimi. Shromáždění začíná opakováním pravidel, dle kterých se děti mají řídit. Za prvé mají zůstávat na svém místě, za druhé nemají běhat kolem a na pódium. Pódium totiž září jako výklad toho nejkrásnějšího hračkářství. Jsou tam ceny, které děti mohou vyhrát v soutěžích – a ty opravdu stojí za to. Za třetí, když uslyší píšťalku, mají být potichu a čtvrté pravidlo je, že si mají užít spoustu legrace. Potom všichi povstanou a vzdávají čest americké a křesťanské vlajce. Začíná chvála plná rychlých, akčních, ukazovacích písniček. Hala se promění v moře poskakujících tělíček, mávajících nebo tleskajících ručiček, děti jsou povzbuzovány, aby zpívaly co nejhlasitěji, aby do chvály daly opravdu všechno. Následují čtyři nejdůležitější věci: 1. Bůh mě miluje; 2. Zhřešil/a jsem; 3. Ježíš za mě zemřel; 4. Musím se rozhodnout žít pro Boha. Tyto věci jsou opakovány na každém shromáždění a děti je mohou opakovat určitě i ze spaní. V soutěžích totiž mohou soutěžit jan ty děti, které znají odpovědi na otázky, které se týkají buďto čtyř nejdůležitějších věcí nebo tématu z minulé soboty. Vedoucí se ptá otázky, pomocníci vybírají z hlásících se dětí ty, které se chovají nejlépe, ty mohou odpovídat a když odpoví zprávně, tak mohou soutěžit. U školních dětí mezi sebou soutěží kluci s holkama. Hodně z toho, co se zde děje, je postaveno na: “Kdo to udělá lépe – holky nebo kluci?” U předškolních dětí se soutěží také, ale ne výhradně holky proti klukům. Během soutěží hraje kapela. Děti se mohou doslova ukřičet, jak povzbuzují šťastlivce, kteří soutěží například v pojídání mazlavých bonbónů bez pomoci rukou a v jiných legračních hrách. Zmazaný šťastný výherce si jde vybrat cenu na pódium a neméně šťastný a zmazaný poražený dostává cenu útěchy, která ovšem stojí také za to. Soutěže plní důležitou funkci. Dávají dětem příležitost užít si sebe samých, objevit svá obdarování, předvést je ostatním, změřit své síly, uvolnit energii, která jimi pulsuje a hlavně motivují děti, aby poslouchali poselství, které následuje, aby mohly příští týden znát odpovědi na otázky a mohly soutěžit. Potom zazní píšťalka a sál se utiší. Děti vědí, co se od nich očekává. Mají sedět na místě s rukama na klíně, dívat se na kazatele, poslouchat ho a být potichu. Vědí, že někde blízko stojí nějaký pomocník, který se na ně dívá, připravený odměnit bobnónem každého, kdo se chová dobře a odvést do autobusu každého, kdo vyrušuje. Na pódiu také visí balónky – tři pro kluky a tři pro holky. Vedoucí nebo pomocníci mohou kdykoli přijít a prasknout jeden balónek po druhém, kdykoli je na jedné či druhé straně nějaký šum. Když například kluci přijdou o všechny balónky, odejdou ten den domů bez zvláštního dárku, který je připraven každou sobotu pro každé dítě (tentokrát to jsou bonbóny, které jsme přes týden balili) a to stejné platí i pro holky. Lekce je velmi pestrá. Jedna jednoduchá pravda z Božího slova (tentokrát o tom, že Boží láska je věčná), je předváděna několika různými způsoby – kouzelnickým trikem, svědectvím, pomocí divadla a obrázkovým příběhem, který by chytl za srdce i pořádného skeptika. Nakonec se děti učí nazpaměť verš z bible. Před tím, než je pracovníci odvedou zpátky k autobusům, jsou děti pozváni na další sobotu a je jim řečeno, na co se mohou příště těšit.

Stejná věc se děje ve 13:00 a v 16:00 odpoledne. Sobotní nedělní škola tak přinese Boží království více než dvaceti tisícům dětí během jednoho dne. Pro většinu těchto dětí znamenají shromáždění v církvi ty nejkrásnější okamžiky jejich života. Pro pracovníky Metro den ještě nekončí. Je potřeba uklidit sály a ten hlavní připravit na zítřejší shromáždění církve pro dospělých. Je to určitě ten nejkrásnější, ale také najnáročnější den v týdnu.

V neděli si ještě před snídaní musíme zbalit věci. Shromáždění pro dospělé, kterých je v církvi přes dva tisíce, začíná v 9:30 uvítáním a chválou. Pak následuje biblická lekce, což je krátké vyučování z Božího slova. Během sbírky, která je nyní na účely koupě nové budovy pro církev, na pódiu rapuje dvoumetrový černoch. Je nám představen jako evangelista, který svůj dar používá ke službě lidem na ulicích. Je to opravdu nářez, stejně jako chvála, která předchází hlavní kázání. Ve stejnou chvíli jen o pár bloků dále probíhá shromáždění Španělské církve – odnože Metro Church pro španělsky mluvící. Přes týden jsem se náhodou připletl na shromáždění “španělské mládeže”a zúčastnil se jejich živé chvály.

Celá církev je ještě po několika měsících nadšená ze zázraku, který Bůh udělal pro pastora Španělské církve a jeho rodinu. Jeho čtyřletá dcerka byla totiž nakažena virem HIV. Zřejmě se někde na ulici píchla o odhozenou injekční stříkačku. Její stav se zhoršil natolik, že musela být odvezena do nemocnice. Byla to opravdu tvrdá rána a církev se úpěnlivě modlila. Stav dívenky se postupně zlepšoval a nakonec doktoři ke svému překvapení zjistili, že ma negativní HIV test. Přineslo to obrovskou radost, povzbuzení a zpráva o tom se rychle roznesla kolem. Do církve se poté nahrnuli lidé, kteří jsou HIV pozitivní, aby hledali spasení a uzdravení z Boží ruky.

Po shromáždění už je čas jen na krátké loučení. Rychle do sebe nahážeme pizzu a nasedáme i s věcmi do školního autobusu. Černoch, který nás veze s námi jede, jako bychom autobus ukradli a byla nám v patách newyorkská policie. Autobus má opravdu silný klakson a jak se řítí úzkými uličkami, tak se mu každý klidí z cesty. Na letišti jsme opravdu za půl hodinky, jak potřebujeme. Let zpátky je i pro ty, co letěli do USA poprvé pouhou rutinou…

Po příjezdu domů na mě z kufru vypadne jedno z čísel Metro Reportu. Na titulní stránce sedí malá holčička uprostřed filipínského smetiště. Titulek pod ní říká “Celý svět je gheto”. Už jsem to slyšel před tím, ale teď, jako bych získal novou perspektivu, si uvědomuji, jak je tohle prohlášení hrozné, protože je pravdivé. Hřích ničí životy lidí kolem nás víc, než jsme si ochotni připustit. Mohu ještě mávnout rukou nad tím, že se v podchodě na našem sídlišti válí použité injekční stříkačky? Lidé, kteří je používají jsou blízko ne někde v Brooklynu. Je jen otázkou času, kdy se nějaké dítě o nějakou píchne a nakazí se třeba virem HIV. Mohu mávnout rukou nad tím, jak se ke mě nedávno, když jsem spěchal z nočního rychlíku, přitočila mladičká dívka a zeptala se mě, jestli mám chuť na sex?

Šel jsem navštívit rodinu, kterou navštěvuji od loňského léta, kdy byly jejich děti spaseny na pouliční evangelizaci. Hned ve dveřích mě maminka poprosila o modlitbu, protože její syn ležel v nemocnici s komplikovaným zápalem plic. Druhý den jsem byl za ním v nemocnici a ukázal jsem mu fotky z USA. Bylo mu zle, byl na kapačce, a tak bylo jednoduché se za něj modlit. Jeho maminka tam přišla a když mě tam uviděla, začala plakat. Copak jsem opravdu jediný, kdo se za ně modlí a zajímá se o ně? Co když ano?

S Billem Wilsonem jsem se od té doby viděl na konferenci v Německu. Pozval jsem ho do České republiky. Podrobnosti se teprve domlouvají, ale už je jasné, že přijede v pátek 11. května 2001. Shromáždění bude mít v Brně 12. a 13. května. V sobotu dopoledne budou shromáždění pro pastory, vedoucí a pracovníky s dětmi. Večer bude shromáždění otevřeno pro všechny. V neděli bude kázat ve dvou církvích. V pondělí odlétá do Kyjeva na Ukrajinu. Až bude všechno jasné, tak pošlu oficiální informace a pozvánky do tolika sborů, kolik je jen možné. Věřím tomu, že se Bůh dotkne našich srdcí mocným způsobem. Prosím vás o modlitby! Děkuji. František Krupička