František Krupička: Děti 6-12 let

Vychovávat dítě někdy pro rodiče znamená čelit nepříjemným překvapením. Například mohou přistihnout svého jinak normálního devítiletého syna, jak si zkouší obléci spodní prádlo své starší sestry. Pro rodiče, kteří jsou za běžných okolností zvyklí interpretovat chování svého dítěte, jako by bylo dospělé, soudit je tak a následně je tak i trestat, je to určitě obtížná situace. Pokud by byl tento chlapec posuzován jako dospělý, povstala by pro rodiče nepříjemná otázka: „Netrpí náš syn nějakou sexuální úchylkou?“ Pokud si tito rodiče dají práci zjistit motivy svého potomka pro jeho chování, mohou s ulehčením konstatovat, že myšlení dětí je jiné než myšlení dospělých (1.Kor. 13:11), a že jejich syn pouze ve svém životě naplňuje Boží slovo: všechno zkuste a toho nejlepšího se přidržte.

Tento článek bych chtěl věnovat právě skupině dětí ve věku od šesti do dvanácti let. Je to období života, kdy děti trpí skrze podobná nedorozumění a mnohdy jsou hluboce zraňovány nespravedlností ze strany dospělých a zbytečně tvrdými tresty.

Do popředí zájmu šestiletého dítěte se dostává „akce“, tedy dělání věcí. Je to spojené s růstem jejich těla a rozvojem jejich intelektu. Dítě je čím dál více zaměstnané svými aktivitami, učením se různých věcí, atp. Pocitové nebo abstraktní vnímání světa je značně potlačeno a dítě vnímá svět skrze svou mysl a tělo. Co ve skutečnosti potřebuje, je mít výzvy pro tělo i mozek, aby se tyto oblasti mohly správně rozvíjet. Potřebuje si vyzkoušet, co jeho tělo dokáže a rozvíjet samostatné přemýšlení. Dostávat jen informace bez možnosti následné praxe, je pro tyto děti utrpením a nudou. Zde je odpověď, proč děti v tomto věku často ztrácí motivaci a svoji dřívější horlivost k učení. Je smutné, že tyto děti, coby věřící, většinou nedostanou příležitost mít příslušné výzvy, i co se týče jejich duchovního růstu. Právě ony potřebují zažívat evangelium v praxi skrze svoji aktivní účast na misijní, evangelizační, či jiné službě církve.

V tomto věku se buduje identita dítěte, a to i pohlavní. Chlapci si hrají s chlapci a děvčata s děvčaty. Mohou tak lépe rozvíjet svá specifická obdarování, mohou se srovnávat a soutěžit se svými vrstevníky. Chlapci se učí, co znamená být mužem a dívky, co znamená být ženou. Chtít po osmiletém chlapci, aby si během návštěvy pokojně hrál se svojí stejně starou sestřenicí bez hádek a haštěření, může být traumatizující zkušenost. Že toho není schopen neznamená nutně, že se neumí chovat nebo má nedostatek lásky k bližnímu, ale spíše, že nejsou respektovány a naplněny jeho potřeby.

Co je příznačné pro tento věk je střídání aktivit. Děti mají potřebu vyzkoušet si svá obdarování a najít to, co jim nejlépe jde. Dítě například prohlásí, že chce hrát na kytaru. Rodiče zareagují tím, že mu ji koupí a přihlásí je do kurzu hraní. Po dvou měsících dítě zjistí, že je hraní na kytaru již více neuspokojuje a prohlásí, že chce raději hrát na bubny. Reakce rodičů typu: „U ničeho nevydržíš“, „Musíš se učit být věrný“, jen pramení z „dospělého“ pohledu na věc. Pokud rodiče nutí dítě pokračovat, i když ono samo nechce, mohou pro to mít mnohé důvody – osobní ambice, investice do hudebního nástroje, školy nebo sportovního vybavení (než tyto věci draze nakupovat je lepší si je vypůjčit nebo pronajmout) nebo strach, že dítě u ničeho dlouho nevydrží, atp. Co se ale dítě potřebuje naučit v tomto věku není věrnost jediné aktivitě, ale spíše jak zakončit jednu věc a vkročit do věci nové. Pokud chce dítě přestat něco dělat, je lepší povzbudit je k dosažení nějakého cíle v tom, co právě dělá (např. ukončení kurzu nebo sezóny), a potom mu umožnit začít dělat, co je v jeho srdci.

S rostoucím množstvím aktivit se také množí chyby, které děti dělají. Zvláště chlapci často dostanou „dobrý nápad“ a okamžitě ho uvedou do praxe. Většinou vůbec nedomýšlejí své skutky až do případných neblahých důsledků. Běžná otázka rodičů: „Copak vůbec nepřemýšlíš?“, tak mnohdy vystihuje realitu. Přitom se za uličnickým přečinem nemusejí skrývat zlé motivy malého zločince. Trest by tedy neměl být určen velikostí dítětem způsobené katastrofy, ale spíše rozpoznáním těchto motivů. Přemýšlet před tím, než něco udělá, je právě to, co by se dítě mělo od rodičů učit – zvláště po nějaké takové příhodě.

Pro rodiče je určitě hrozné ztratit své vlastní dítě a tři dny je bezvýsledně hledat. V příběhu, který je zachycen v Lukášově evangeliu 2: 41 až 52, vidíme dvanáctiletého chlapce, jak je plně zaměstnán rozvojem svého budoucího povolání. V tom přichází jeho vystrašení rodiče s typickou rodičovskou otázkou: „Jak jsi nám to mohl udělat?“ Dítě jim typicky dětsky odpovídá a diví se: „Proč jste mě hledali a měli o mě strach? Copak nevíte, kde mám být, a co mám dělat?“

Skrze Ježíše, s vědomím toho, že On ani v tomto případě nezhřešil, se máme dívat na naše děti.