V druhé polovině srpna jsme jako rodina vyrazili na misijní výjezd do Černé Hory. Na akci jsme jeli na pozvání Františka Krupičky, který výjezd pořádal.
Stojí za zmínku, že výjezd pro rodinu není na první pohled taková „brnkačka“, jak by mohlo vypadat, a je třeba zdolat pár překážek. Každá rodina je trochu jiná – pokusím se popsat pár z nich, které bylo potřeba zdolat v našem případě – ještě před odjezdem – tím určitě však nechci nikoho odrazovat – ba naopak, je třeba si článek dočíst až do konce 😀 – a teď naše překážky:
-
Dlouhá cesta – se 3 dětmi, z toho jedno teprve 4-leté, tak už když člověk vidí, jak to „zvládají“ v autě na dvouhodinovém přejezdu po krajinách českých, tak jak asi zvládnou v autě dva celé dny?
-
Auto – není nafukovací a to naše ani nejmladší (ročník 2004) – tak pro 5 člennou rodinu bylo třeba dobře připravit a nechat opravářovi, aby zkusil udělat zázrak, aby přežilo tak dlouhou cestu.
-
Zdraví – ve vícečlenné rodině není automatické, že v den odjezdu budou všichni jako řípy, ale díky Bohu a modlitbám to dopadlo.
-
Covid – to byl takový skrytý nepřítel, kvůli kterému vypadalo, že celá misie nebude, pak náhle ustoupil a misie se začala plánovat a když už vše bylo hezky rozplánované, tak do toho vstoupilo nařízení kvůli situaci v Černé Hoře o nutnosti testů po návratu nebo absolvování karantény (co s tím? Potřebujeme do práce, nejstarší nastupoval na gymnázium a měl mít adapťák, nejmladší by neměl kdo hlídat?!)
-
Finance – když jede člověk sám, tak „pár korun“ se najde, jak ale zajistit finance pro misijní výjezd celé rodiny? (Díky Bohu za církev a ochotné dárce, bez nichž bychom letos vyrazit nemohli).
-
Ubytování – jak bude vypadat ubytování s dvěma hvězdičkami v prostředí Černé hory podobné Balkánu? (Hlavou se honila hrozba štěnic a jiných lahůdek ubytování nižší třídy).
-
Režim – bylo zřejmé, že některé dny budou časově náročné. Jak to budou děti zvládat? Jak to bude zvládat nejmladší, která je zvyklá na svůj režim, chodit večer zavčas spát, chodit spát po obědě – když některé dny se vracíme až pozdě večer a je zřejmé, že ani po obědě není nikde šance? Jak to pak bude vypadat po pár dnech, když děti budou tak unavené?
Nástrah bylo ještě více a i když nás chvíli napadalo, zdali by nebylo rozumnější, aby jel třeba jen 1 z partnerů třeba s 1-2 dětmi – nebo jestli tam vůbec teď jezdit, když se to zkomplikovalo tím Covidem apod., tak jsme dostávali od Boha ujištění, že tam opravdu jet máme, a to celá rodina. Pokud si něco přeje Bůh, On má i plán, jak zdolat nástrahy a překážky (některé opravdové, některé jen v našich myslích) a jsme tak rádi, že se skutečně v každé oblasti o to postaral.
Podělíme se tak heslovitě o pár zážitků:
-
Po dvoudenní náročné cestě, když jsme konečně přejeli hranice Černé hory, tak nám na hranicích zabavili pasy a nechali nás čekat na parkovišti s chvíli neznámým řešením – kvůli chybějící aktuální zelené kartě. Díky modlitbám jsme po pár minutách čekání nakonec přestali čekat, směle přišli pro pasy s dotazem, zdali můžeme odjet, a byli jsme poslání dál, ale průjezd večerní Černou Horou nebyl žádný med – v duchu byl cítit silný odpor a přicházeli první pochybnosti, jestli jsme tu správně, co tu vlastně děláme a hned by se člověk raději viděl doma.
-
V místě misie pracovala rodina Chudobčenkových z Běloruska. Na léto měly původně přislíbeno několik týmů, ale všichni jim kvůli Covidové situace postupně svou účast zrušili a náš tým zůstal jediný, který přijel. Bylo poznat, že v situaci, kdy se jako rodina ocitli takřka bez finanční podpory, která jim přestala před pár měsíci z jejich původní země proudit, byli teprve pár týdnů po náročném stěhování mezi dvěma městy v Černé Hoře, byli na místě, kde působí, sami, a to v podstatě v nepřátelském prostředí, které není otevřené cizím lidem, tak příjezd jediného týmu za léto je opravdovou oázou a obrovským povzbuzením. O to větší mají můj obdiv, že dokázali se svými dětmi v takové situaci zůstat, aby tam šířili Kristovu vůni.
-
Velmi silná byla návštěva v romské osadě. První momenty, kde jsme omylem do osady špatně uhnuli a zajeli do nějaké malé slepé uličky a okolo nás se postupně vyrojilo mnoho podivně se tvářících osob, nebyly příjemné, ale nakonec se ze všeho vyrojil úžasný čas. Když jsme viděli, v jakém prostředí žijí (suché WC, občas dům bez oken/dveří, smetiště před domem i v domě apod.), ale přesto dokázali přijímat Boží službu i projevovat vděčnost, viděli jsme, jak se naplňují slova Žalmu 113/7 – “Chudáka umí z prachu pozvednout, ubožáka bere ze smetiště“. Bůh si zkrátka povolává své lidi bez ohledu na to, v jakém prostředí a podmínkách žijí.
-
Na evangelizaci v Budvě jsme mohli zažívat, jak si Bůh používá děti. Když jsme rozdávali v parku bible, setkali jsme se zprvu se silnou opozicí v duchu, a to takové druhy odmítnutí, které ani v našich českých podmínkách nezažíváme. Ale už jen v tom, kdy necháte, aby bibli dalo někomu malé dítě, dokáže servat několik opozičních balvanů. K tomu se přidá pár frází ve „slovanském“ jazyce a někteří lidé se dokáží oklepat a následně hezky komunikovat. To vše za stálé podpory chvály, která zněla z centra parku a postupně v duchu prolamovala moc nepřítele.
-
Silný zážitek bylo i umisťování „mluvících kamenů“ v Cetinje. Naše skupinka byla zrovna v parku. Bylo hezké sledovat i rodiny s dětmi, které do parku chodily. Přestože toto město je dlouhodobě duchovně hodně zavřené, vnímal jsem v duchu, že práce pro děti a rodiny je jedním z klíčů k duchovním branám této země. O to více nám docházelo, jak důležitý výjezd na tato místa byl právě s dětmi a jak je vzácné, když přímo zde na místě může jet i na dlouhodobou misii právě celá rodina s dětmi (jak je tom v případě zmíněné běloruské rodiny).
Zážitků bylo na místě daleko více a všechny stály za to. Věřím tomu, že Bůh měl své plány a projekty a my jsme byli vděčni, že můžeme být u toho. Díky tak Bohu za celou misii a také rodině Krupičkových, která na sebe vzala tu úlohu hrotu, který proráží cestu a vede celou výpravu. Neméně tak i týmu modlitebních bojovníků, kteří tuto misi podporovali svými přímluvami.
Je skvělé jít do akce jako rodina. I přes všechny náročnosti je to velice silný tým a rodina třeba v Černé Hoře mohla být silným nástrojem, který si Bůh používal. Rád bych i ocitoval z knihy Rozhodující okamžiky (Bill Johnson a Jennifer A. Miskov, Ph.D.) ze str. 187: „I v případě Evana Robertse hrálo při aktivaci úlohu jeho putování. Ono rozhodující setkání nastalo, když nebyl doma. Pomazání, obdarování a Boží povolání, které do nás Bůh vložil již dříve, bývá často zažehnuto, když pobýváme v jiném než domácím prostředí. Podobně jako mnohé návštěvníky velšského probuzení může Bůh vést i nás, abychom cestovali na místa, kde budeme zapáleni ohněm, který máme přinést domů.“ Jsem tak přesvědčen, že stojí za to hledat povolání po vlastní rodinu a je super, když někdy může vyjet celá rodina. Daleko volněji můžeme objevovat svá obdarování a věřím, že nás to zapaluje do další práce na Boží vinici a určitě se nemůžeme vrátit stejní. Tak jaká bude další Boží mise?
Michal Řada