František Krupička: Jan Hus – legenda kontra skutečnost

Postava Mistra Jana Husa bývá dávána do protikladu se svatým Janem Nepomuckým, který představuje pravověrné římské katolictví. Je pravdou, že už za svého života oba patřili k opačným pólům společnosti, ale ostře proti sobě stanuli až dlouho poté, co zemřeli. Tedy po Nepomukově svatořečení v 17. století, které z něj udělalo nástroj rekatolizace Čech a Moravy po Bílé hoře.

Jan z Pomuka, jak se Jan Nepomucký ve skutečnosti jmenoval, zastával funkci generálního arcibiskupského vikáře a jako takový byl v roce 1393 zajat králem, zemřel na následky mučení a posléze byl hozen do Vltavy. Stalo se to v důsledku střetu mezi českým králem Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Ten ve snaze oslabit královu moc a posílit pozice římské církve potvrdil volbu kladrubského opata (v rozporu s  královou vůlí) a vyhlásil klatbu na královského podkomořího Zikmunda Hulera. Arcibiskup sám musel utéci před královským hněvem a nepomohlo mu ani to, že na krále podal žalobu u papeže. Papež v tu dobu, zřejmě z politických důvodů, potřeboval spíše přízeň krále Václava než silné arcibiskupství v Praze, a proto tuto žalobu nepřijal. Jan z Jenštejna tak prohrál boj s králem a přišel o svůj stolec. Jan z Pomuka se z tohoto pohledu jeví spíše jako oběť mocensko-politického střetu zájmů. Později vznikla legenda, která tvrdí, že skutečným důvodem Nepomuckého smrti bylo to, že odmítl vyzradit králi zpovědní tajemství jeho ženy, královny. To, jestli Jan z Pomuka zpovědníkem královny opravdu byl, se ovšem pomoci historických důkazů nedá ani potvrdit, ani vyvrátit.

Ať už se přikloníme k názoru, že historicky podložitelným důvodem pro umučení Jana z Pomuka byl prostý boj o moc v Českém království nebo přijmeme nepodloženou legendu o mučednické smrti svatého Jana Nepomuckého, srovnání s Mistrem Janem Husem bude v obou případech, ať už skutečném nebo legendárním, pokulhávat.

Příčinou Husovy smrti nebyly jeho politické intriky a boj o světskou moc. Neumíral ani pro loajalitu k nějakému člověku nebo věrnost k nějaké organizaci. Neumíral dokonce ani pro své vlastní názory nebo pro svoji zatvrzelou neochotu cokoliv na svých názorech změnit. Sílu Husovy osobnosti a jeho díla je potřeba hledat v jeho víře v pravdy Božího slova a v tom, že za nejvyšší autoritu svého života postavil zákon Kristův, tedy Bibli. Proto šel svobodně a směle vstříc svým soudcům, i když věděl, že ho to bude stát život. Jeho poslední zápas na Kostnickém koncilu nebyl zápasem “o přežití”, ale snahou sdílet veřejně před celým křesťanským světem pravdy evangelia a očistit pověst Českého království, nařčeného z kacířství.

Když se Hus nedovolal spravedlnosti, jak ji on chápal, u světských a církevních autorit, neváhal svůj případ svěřit autoritě nejvyšší – odvolal se přímo k soudci živých a mrtvých, k Ježíši Kristu.

Způsob smrti byl jak u Husa, tak u Nepomuckého tragický. Avšak propastný rozdíl mezi nimi činí to, že Hus umíral, protože poslechl raději Boha než lidi, zatímco jeho historický protivník umíral právě pro svou poslušnost člověku a lidskému náboženskému systému.

Skutečnost, jestli člověk miluje a poslouchá Boha více než lidi, určuje kvalitu lidského života dodnes.