Celý výjezd byl nabit duchovními zážitky, v týmu byla opravdu rodinná atmosféra, mnoho radosti (vidět děti chválit s takovým nadšením, se mě velmi dotýkalo) a hlavně Boží vedení na každém kroku. Už jen to, že jsme tam dojeli přes všechny překážky a útoky od nepřítele, od Covidu po osobní útoky – u mě to například ještě týden před odjezdem vypadalo, že budu mít problémy v práci. Bůh to ale měl všechno pod kontrolou a Boží plán byl, abychom do Černé Hory opravdu jeli.
Svých svědectví bych tu mohla napsat hodně, ale rozhodla jsem se tu sdílet jeden zážitek:
Seděli jsme v autě a pomalu jsme projížděli romskou osadou v Nikšiči. Už jen při pohledu z okénka mi bylo jasné, že zdejší lidé tam žijí v otřesných podmínkách. Ovanulo mě to vzpomínkami na náš misijní výjezd na Ukrajinu v roce 2010. Když jsme poté byli po menších skupinkách pozváni do tamějších romských rodin, byl to opět šok – v jedné malé místnosti žilo přes deset lidí, špína všude, pro nás úplně jiný svět. Bylo nám řečeno, ať si vezmeme roušky, takže jsme vešli zarouškovaní do jejich obýváku, snažili se ničeho nedotýkat a opatrně jsme se usadili na pohovku.
Ve mně se děla vnitřní bitva, moje zhýčkané já, se chtělo co nejvíc distancovat, ale duch k nim cítil obrovskou lásku, a nic jiného, žádnou špínu, mouchy, které byly všude okolo, nebo viry neviděl. Najednou jsem viděla, jakou pohostinnost nám ta rodina prokazuje.
Rozhodla jsem si tedy sundat roušku a dívat se na ně Ježíšovýma očima. Moji pozornost upoutalo jedno usměvavé dítě, hned jsem si s ním chtěla jít hrát. Po chvíli jsem se rozhodla zvednout z pohovky a sednout si na špinavou zem k tomu dítěti. Začala jsem si s ním hrát s Fidorkami a brzy se na nás dívala celá rodina a smáli se s námi.
V ten moment, to pro mě byla výzva – zvednutí a opuštění té pohovky, bylo pro mě opuštění komfortní zóny. Nebylo lehké jít si sednout na špinavý koberec a utnout jakékoliv znepokojivé myšlenky ohledně hygieny nebo Korony. Nebylo lehké být ta, kdo udělá první krok, a nebude čekat, dokud někdo jiný z týmu nepřijde za nějakým dítětem, nebo nějaké dítě z rodiny ke mně samo od sebe nepřiběhne. Byl to pro mě krok do „neznáma“. Víra ale vyžaduje abychom se zvedli a vyšli z naší komfortní zóny a kdybych ten krok neudělala, možná by se další holka z týmu později ke mně a k naší „Fidorkové hře“ nepřidala. Možná kdybych si s tím dítětem nezačala hrát, společně s rodinou bychom se nezasmáli a možná by moje upejpavé distancování se na pohovce, daleko ode všech mohlo hostitele urazit. Možná by mě pak jedna romská holčička z té rodiny na konci neobjala…
Když jsme poté trávili čas s ostatníma dětma a mládežníkama z té vesnice, uvědomila jsem si, že jakékoliv obavy z Korony, opovržení či štítění u mě nebylo ani v nejmenším přítomné. Cítila jsem k nim Boží lásku, to, že je Bůh bezrozměrně miluje. Z celého dne jsem měla pocity, jako by to vše pro mě bylo něco přirozeného, známého. Ester mi pak, když jsme po rozloučení (a dětmi opusinkovaném zadním skle auta) spolu seděly v autě řekla: „Takové by to asi bylo, kdybys byla na misii v Africe.“
A v ten moment mi to došlo! Ano, chtěla bych někdy jet do Afriky (a tenhle zážitek to ve mně ještě více utvrdil), ale jsem rozhodnutá jet tam, kam bude Bůh chtít, abych jela. Ať už znovu do romské osady, do Afriky, nebo na opačný konec světa – kamkoliv mě Bůh pošle, tam půjdu. I kdybych tam neměla podmínky, na které jsem zvyklá, hezké obydlí, žádný Starbucks,… chci mít ochotné srdce, aby má odpověď na Boží volání vždy byla: ‚Ano, Pane půjdu!‘
Ten den, jsem si znovu připomněla, jak moc je pro Boha důležité mít ochotné srdce. A taky, že následování Ježíše často znamená vycházet z komfortní zóny. Bůh mě znovu připomněl, jak moc miluje každého člověka a jak důležité je se dívat na druhé Jeho očima, zdokonalovat se v lásce a usilovat, abych více milovala lidi jako Ježíš.
Na závěr tedy:
„Toto je mé přikázání: Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás.“ (Jan 15:12)
– Ema