Začátkem léta se mi naskytla možnost být součástí misijního výjezdu King’s Kids, který se navzdory nejistotě ohledně pandemie koronaviru konal, a dokonce v Černé Hoře. Nabídka jet na misii přišla zrovna v době, kdy jsem řešila, jak to udělat dál se studiem a ze začátku to vypadalo, že kvůli jedněm přijímačkám, které byly v srpnu, zrovna v době výjezdu, nebudu moci vůbec jet. Nakonec to však všechno vyšlo tak, že jsem jet mohla a jsem za to nesmírně ráda, protože misii mám už delší dobu na srdci.
Bylo vidět, že celá misie byla promodlená ze všech stran a Pán nás chránil. Navzdory drobným nepříjemnostem, jako bylo třeba porouchání našeho vypůjčeného auta, a to hned dvakrát, nebo problém s přejezdem přes Maďarsko kvůli jednomu pasu se vše nadpřirozeně vyřešilo a my mohli splnit náš misijní záměr.
Já si celý čas nesmírně užila. Byl to čas, kdy jsem poznala spoustu skvělých lidí, mohla si trochu odpočinout v krásném prostředí země Černé Hory, a hlavně, podílet se na šíření Božího Království v zemi, která to tak moc potřebuje.
Jedním z největších zážitků pro mě byla návštěva romské osady v Nikšiči, kde jsme strávili jedno odpoledne. Setkání s prostředím osady bylo pro mě zprvu dost šokující. Podmínky, ve kterých zde lidé žili, nebyly úplně ideální a byly dost vzdálené těm našim. Mohli jsme však být světlem a solí právě těmto lidem, kteří byli nesmírně vděční za jakkoli projev pozornosti.
Všechny děti, kterých zde bylo opravdu hodně, byly natěšené na program a soutěže, které jsme pro ně měli přichystané. Spousta malých dětí se „rojilo“ okolo nás a zprvu si nás tak trochu „okukovaly“. Bylo vidět, že chtějí získat naši pozornost, ale ze začátku nevěděly jak. Když jsme se přesouvali na takové prostranství za vesnici, kde se konal náš program pro ně, jedna malá holčička mě chytla za ruku a držela se mě pak už po celou dobu naší návštěvy. K ní se přidalo i několik dalších dětí, takže jsem byla doslova obklopená dětmi ze všech stran. 😊Byl to strašně krásný a obohacující okamžik. Najednou jsem si uvědomila, jak málo těm dětem stačí. Trocha pozornosti, blízkého kontaktu, to že jim někdo věnuje svůj čas, aby si s nimi hrál, prostě jenom s nimi byl. A vůbec vlastně ani nevadilo, že mezi námi byla jazyková bariéra. Jakoby jsme si rozuměli.
Silný byl také okamžik loučení. Když jsme odjížděli, hlouček dětí obestoupil naše auto a jakoby nás ani nechtěly pustit. Byl to fakt nezapomenutelný zážitek. Dokonce několik členů z týmu, mezi nimiž jsem byla samozřejmě i já, projevilo přání se tam zas někdy vrátit…
Celá misie se nesla v takovém rodinném a trochu improvizačním duchu, kdy jsme se museli vždy přizpůsobit aktuální situaci, ale Bůh si nás mocně používal a jednal všude, kde jsme se zrovna nacházeli.
Jsem ráda, že se věci nakonec vyvinuly tak, že jsem mohla být součástí letošního týmu King’s Kids 2020. Jako se v poslední době často modlím, abych byla přesně tam, kde mě Bůh chce opravdu mít, věřím, že právě tady jsem měla svoje místo a jsem přesvědčená, že to touhle misií nekončí… 😊