Tímto článkem bych se chtěl dotknout citlivého tématu, kterým je trestání dětí. Jedná se o téma, které je opředené závojem tradic, zvyklostí, které se zásadně dotýká svědomí každého člověka, ovlivňuje jeho život a v neposlední řadě určuje také kvalitu jeho vztahu s Bohem. Vzhledem k rozsáhlosti tématu chci mluvit o úloze trestání dětí v prvních třech letech jejich života.
V prvé řadě bych chtěl zcela účelně pro potřeby tohoto článku ujasnit dva pojmy, a to „trestání“ a „disciplína“. Slovo trestání chci nadále používat ve smyslu jednání, kdy je druhý člověk nucen dělat vůli někoho jiného za pomocí strachu, kontroly nebo manipulace. Slovo disciplína (odvozené od anglického slova disciple, tedy učedník) chci používat v případě, kdy je člověk veden, aby si svobodně zvolil dělat vůli někoho jiného za pomocí tréninku, vyučování, instrukcí a motivace.
Snažit se trestat nebo disciplinovat dítě v prvních 18 měsících života znamená ve valné většině případů dělat správné věci v nesprávný čas. Židům 5:13,14 (s odkazem na Iz. 7:15) říká, že nemluvně, které je kojeno, nemá ještě rozvinutou mysl natolik, aby mohlo rozpoznat, co je dobré a co zlé a zařídit se podle toho. V období, kdy se buduje základní důvěra dítěte, má každé trestání, ať už jde o pouhé „plesknutí přes ručičku“ či „hrození ukazováčkem“ destruktivní účinky na osobnost dítěte už jen proto, že ve své podstatě nabourává základní důvěru dítěte v rodiče. Snažit se též o nějakou formu disciplíny a tréninku (například učit trpělivosti hlady křičící kojence) má podobné účinky jako trestání a je stejně nesmyslné jako snažit se naučit kojence základní hygienické návyky. Běžnou chybou je, že dokud je dítě snadno ovlivnitelné, trestatelné a v podstatě bezbranné, rodiče mají pokušení je trestat či disciplinovat a dělají to. V období mezi 1,5 – 3 rokem věku se dítě snaží přirozeně rozbít symbiózu, která je mezi jím a matkou. Začne prosazovat vlastní názory, chce vše dělat „samo“ nebo přechází do otevřené vzpoury. Právě tehdy je čas na to začít disciplinovat dítě a dát mu jasné hranice v jednání, standarty v chování a poslušnosti. Avšak právě ve chvíli, kdy je dítě hůře zvládnutelné, mnoho rodičů dělá chybu, že zastrašeni chováním dítěte povolují otěže, které předtím pevně utahovali. To nepochybně negativně ovlivní charakterové vlastnosti dítěte v jeho dalším životě. V tuto dobu se dítě učí mít vlastní názor, stát si na svém a trénuje si nezávislé přemýšlení. Potřebuje mít dostatek příležitostí uplatňovat svoji vlastní vůli. Zde je místo pro otázky: „Co si dnes chceš vzít na sebe?“, „Dáš si čaj nebo kakao?“, atp. Rodiče by měli počítat s tím, že oblékání, jídlo a vůbec všechny společné činnosti si z tohoto důvodu vyžádají více času a jejich trpělivosti. Vyhnou se tak stresujícím scénám, kdy je v zájmu rychlého řešení situace vzpoura malého rebela řešena ručně. Docela častým problémem dětí je, že jim v tomto věku dáváme příliš mnoho hranice a omezení. Příliš často slyší „Ne“, „Nesmíš“, „Nedělej to“, „Buď zticha“, atp. Ke stanovení hranice pro tyto děti je potřeba skutečnou moudrost. Všeobecně se dá říci, že hranice by měly být tam, kde je pravděpodobné, že by si děti mohly ublížit, dostat se do nějakého nebezpečí nebo získat nemorální návyky.
V Přísloví 22:6 je psáno: „Vyučuj mladého cestě, po které má jít, a když zestárne, neodchýlí se od ní.“ Duch Svatý nám chce pomoci udělat z našich dětí učedníky Ježíše, aby byly vyučeny od Hospodina a měly hojnost pokoje (Iz. 54:13). Ježíš způsobí v srdcích dětí poslušnost, kterou toužíme vidět v jejich životě. Poslušnost, která není založena na strachu, nátlaku, kontrole či manipulaci. Když budou děti plné Ježíše, budou poslouchat své rodiče „protože se to líbí Pánu“ (Kol. 3:20). Jejich poslušnost bude založena na svobodě, jejich osobní víře a lásce k Ježíši Kristu.